Jeho symfonické opusy patří ke světové špičce a jsou obvyklou součástí všech významnějších přehlídek symfonické hudby. Síla jeho melodické invence uchvacuje dodnes odborníky i laiky a brala dech i skladatelovým současníkům.

Dvořák se proslavil svými symfonickými díly a velkými vokálně-instrumentálními skladbami, neméně však i koncertními skladbami a operami. Za zmínku také stojí fakt, že první skladba, která zazněla po přistání na Měsíci, byla právě Dvořákova Novosvětská symfonie.

Dvořák se narodil a vyrůstal v Nelahozevsi. V letech 1853-56 mladý Antonín pobýval ve Zlonicích, kde se ho ujal místní učitel a varhaník, který odhalil jeho mimořádný hudební talent.

V šestnácti letech tedy Dvořák odešel do Prahy studovat varhanickou školu. Zároveň hrál na violu v orchestru Prozatímního divadla pod vedením Bedřicha Smetany.

V roce 1873 se oženil s Annou Čermákovou, s níž měl pak devět dětí. Z nich však tři zemřeli ještě v dětství.

Dvořák také působil v Lipníku nad Bečvou v rodině národního buditele Jana Antonoviče Neffa a na jeho přání zkomponoval Moravské dvojzpěvy, které měly premiéru v Lipníku nad Bečvou roku 1877. Na jeho počest se každoročně v květnu koná přehlídka vážné hudby "Dvořákův Lipník".

V letech 1888 - 1898 Dvořák často umělecky působil v Olomouci, spolupracoval s hudebně pěveckým spolkem Žerotín, jehož se stal dokonce i čestným členem. O jeho vřelém vztahu k olomouckým hudebním nadšencům svědčí nejen mistrovo uznání uměleckých kvalit Žerotína vyjádřené dedikací kantáty Sv. Ludmila přímo Žerotínu, ale také premiérou dvou nejvýznamnějších mistrových vokálně instrumentálních děl - Te Deum a Requiem, která zazněla poprvé na evropské kontinentální pevnině právě v Olomouci. Na jeho počest se rovněž v Olomouci každoročně koná mezinárodní hudební festival "Dvořákova Olomouc".

Velmi brzy začal Dvořák skladatelskou dráhu. Jeho manželka skladby poslala tehdy výrazné osobnosti hudebního romantismu Johannesi Brahmsovi, který jej posléze doporučil jako skladatele berlínskému nakladateli Simrockovi. Pro něho pak v roce 1878 napsal první řadu Slovanských tanců a díky vynikajícím kritikám se rázem proslavil po celém světě.

Dvořák byl rovněž úspěšný dirigent svých skladeb. Roku 1884 byl pozván do Londýna, aby dirigoval svou Stabat Mater, složené po smrti jedné z jeho dcer. Setkal se s ohromujícím úspěchem a získal tak silné vazby na anglickou hudební scénu. Jeho Rekviem, poprvé uvedené v roce 1891 v Birminghamu pod skladatelovou taktovkou bylo vyvrcholením této činnosti a řadí se mezi umělecky nejpřesvědčivější skladby tohoto druhu vůbec. Na základě všech úspěchů získal Dvořák doktorát v Praze a Cambridge.

V roce 1892 Dvořák přijal funkci ředitele americké národní konzervatoře v New Yorku. Jeho pobyt ve Spojených státech amerických v letech 1892-95 mu přinesl další pocty a definitivně i světovou proslulost.

Po návratu do Čech Dvořák především odpočíval s rodinou na venkově. V této poslední fázi tvorby se mu pak stal inspirací český folklór.

V roce 1901 se stal profesorem na pražské konzervatoři, kde vychoval řadu vyznaných českých skladatelů, jakými byli např. Vítězslav Novák, Oskar Nedbal a Josef Suk starší.

Antonín Dvořák zemřel po pěti týdnech nemoci na srdeční selhání. Stalo se tak 1. května 1904. Dvořák byl pohřben na Vyšehradském hřbitově.

 

Dílo

Dvořákův tvůrčí vývoj probíhal v několika etapách. První skladby byly ovlivněny prací Beethovena a Schuberta. Druhá fáze je již zcela v režii jeho osobitého cítění, kdy projevuje originální a specifické hudební chápání. Třetí období je typickým příklonem k vlasteneckým námětům a českým hudebním inspiracím (kantáta Hymnus, Moravské dvojzpěvy). Zvláštního zabarvení dodalo jeho hudbě úsilí o obecně slovanský ráz tvorby, kterým obohatil nejvýrazněji světovou hudební tvorbu. Podobně byl za svého amerického pobytu inspirován hudbou černošskou a indiánskou, což se projevilo v jeho 9. symfonii, zvané Novosvětská, která patří k nejlepším dílům tohoto druhu v celé hudební historii. V posledním období dospěl k osobitě barvitému projevu v souvislosti s inspirací českými pohádkami a bájemi (opery Čert a Káča, Rusalka).