Nakonec přesvědčil i svého otce a pod jeho vedením se začal věnovat uměleckému malířství. Zkušenosti získával v jeho malířské dílně, také při práci na zakázkách v kostelech a kaplích, mimo jiné během každoročních pobytů otce v Trzebnici. Odtud si mladý umělec odnesl kromě jizvy na levé dlani, způsobené pádem na skleněný střep, především silné umělecké a duchovní prožitky, které se projevily i v tom, že jeho prvorozená dcera byla pojmenována po patronce Slezska - sv. Hedvice.

Podnikl také několik studijních cest. Zavítal při nich nejen do obrazových galerií ve Vratislavi, Berlíně a Vídni, ale svůj talent rozvíjel i v samotné kolébce malířské sakrální tvorby - v Itálii, kde navštívil Benátky, Milán a Pavii. Po smrti svého otce se vrázil do Vidnavy. V pětadvaceti letech převzal jeho dílnu a naplno se oddal své životní vášni. Práce ho pohltila natolik, že zůstal poměrně dlouho sám, třebaže vzhledem ke svému postavení a majetku neměl v pohraničním městečku o nápadnice nouzi. Aby neutrpěla jeho dobrá pověst, nechtěl v domácnosti žádnou mladší hospodyni a raději snášel i nepohodlí. Na nedostatek zakázek si rozhodně nemohl stěžovat, neboť obrodný proces v katolické církvi vyvoval poptávku po bohaté vnitřní výzdobě kostelů a Alois Bauch ztotožněný s těmito novými proudy se v posvátném nadšení chopil štětce a na klenby a stěny obrazů na základě požadavků církevních i soukromých zákazníků.

Zlom v jeho mládeneckém životě nastal až na počátku 20. století, kdy na pozvání faráře Josefa Neugebauera přišel do Jeseníku, aby zkrášlil zdejší římskokatolický kostel Nanebevzetí Panny Marie. Oba muži se již znali, Josef Neugebauer totiž dříve působil jako kaplan ve Vidnavě, kde se podílel i na založení katolického lidového spolku. Jako řada tehdejších duchovních se aktivně účastnil společenského života a pravidelně publikoval. V Jeseníku inicioval stavební úpravy v kostele Nanebevzetí Panny Marie, obnovení kaple sv. Anny na Křížovém vrchu a zejména výstavbu nových kostelů v Bukovicích a České Vsi. Za svého působení v okresním městě stál také u zrodu katolického dělnického spolku a předsedal i přípravnému výboru pro založení městského muzea, přičemž po jeho slavnostním otevření v roce 1905 patřil k jeho nejštědřejším dárcům.

Jesenická fara tak na počátku 20. století byla nejen duchovním centrem pohraničního okresu, ale i místem četných setkání představitelů společenského života. A právě zde za svého pobytu Alois Bauch poznal svou budoucí ženu Albertinu Schweidlerovou z Dolní Lipové. Ta byla neteří Josefa Neugebauera a na faře, kde se nejprve po boku prelátovy sestry Anny vzdělávala a cvičila ve vedení domácnosti, již zůstala. Narodila se do početné, přísně katolické rodiny z Dolní Lipové. "Berti" padla starému mládenci Aloisovi do oka a 2. července 1903 došlo v jesenickém kostele k jejich sňatku.

Po něm novomanželé vyrazili na velkolepou svatební cestu, během níž navštívili řadu míst v Rakousích od Vídně po Salzburg. Domů se vrátili v okamžiku, kdy Jesenicko zasáhla stoletá povodeň a přestěhovali se do Aloisova domu ve Vidnavě. Zde sice byla Albertina nejprve nemálo zděšena mládeneckou domácností svého muže a dalo jí hodně práce, nežř vše uvedla do pořádku, ale mnohem více ji trápila počáteční závist maloměšťáckého porstředí, které se jen těžko vyrovnávalo s tím, že si zámožný a vážený muž, kterým Alois Bauch tehdy bezpochyby byl, nevybral za svou životní družku žádnou z místních dívek. Manželovi povila čtyři dcery, nikoli však chlapce, který by převzal Aloisovu paletu.

Alois Bauch byl velmi pracovitý a dobrosrdečný člověk. Aktivně se účastnil společenského a kulturního dění ve městě, podílel se na zřízení městkého muzea a ve 20. letech minulého století zasedal i v městké radě. Někdy však na svou doborotu doplácel, zejména pak ve chvíllích, kdy nedokázal odmítnout finanční pomoc nebo půjčku a dlužníci mu už peníze nevrátili. Jeho umělecké tvorbě posléze nepřála ani hospodářská krize a rodinu také finančně vyčerpalo nákladné léčení nejstarší dcery Hedviky, která onemocněla na tuberkulozu a v roce 1935 zemřela.

Během svého života Alois Bauch vyzdobil desítky kostelů a kaplí, přičemž vysoce ceněny jsou zejména jeho oltářní obrazy a malby na stropech kostelů. Snad nejkrásnějším jeho dílem jsou nástropní malby ve farním kostele sv. Kateřiny ve Vidnavě. S bohatou tvorbou Aloise Baucha se lze setktat téměř v každém kostele na Jesenicku, v Žulové, Vidnavě ( též kostel sv. Františka z Assissi), Skorošicích, Uhelné, Domašově, Staré Červené Vodě, Černé Vodě, Kobylé, Velkých Kuněticích, Bernarticích, Vápenné, Vlčicích, Lipové-lázních, Bukovicích, Ostružné, Jeseníku nebo v Písečne. Stopy jeho umělecké tvorby lze nalézt také v kaplích v Nýznerově, Travné, Krnově, Ježníku, Městě Albrechticích a v Šumperku. Pro zájemce z řad široké veřejnosti také namaloval desítky obrazů, z nichž na prvním místě vyniká monumentální obraz císaře Františka Josefa I., vytvořený pro vidnavské muzeum. Ovšem jeho nejoblíbenější a niterně prožívanou tvorbou byly obrazy madon. Alois Bauch zemřel po dlouhé težké nemoci 17. ledna 1938 a je pohřben na vdinavském hřbitově. Bohužel hrob Bauchův byl po válce, tak jako řada dalších na tomto hřbitově, poničen vysekáním původních německých nápisů a původní náhrobek musel být vyměněn. Otce přežily dvě dcery. Starší Marie se ještě před druhou světovou válkou provdala za českého berního úředníka Josefa Merkla z Prahy, mladší Elisabeta v roce 1941 pojala za muže Ernsta Phillipa, který byl v té době svobodníkem wehrmachtu. Po válce se cesty obou sester rozdělily. Zatímco Marie mohla v Československu zůstat, Elisabeta byla s matkou a dcerou odsunuta do Bavorska. Vnoučata Aloise Baucha se v posledních desetiletích navštěvují a setkávají se v rodné Vidnavě. Dílo malířů Josefa a Aloise Baucha však navzdory dějinným zvratům žije dál a je dokladem nevšedního talentu této malé malířské "dynastie", která na Jesenicku zanechala svou nesmazatelnou stopu.